Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Stěhování

10. října 2016 v 20:36 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Samostatnost. Slovo, který mě neustále děsí. Jsem v určitým slova smyslu samostatná až příliš, ale pak jsou dny, kdy zkrátka nemám náladu a strašně moc něco potřebuju, takže to slovo zapadá někde v zapomnění a já se spoléhám na druhé. Lenost, tak bych to řekla.
Ve svém životě jsem byla nejvíce samostatná, když jsem se poprvé odstěhovala od rodičů. Nejdříve to byla euforie, protože jsem měla tak nějak docela svobodu. Nejprve mi máma volala každej den večer. A znova a znova. Kupodivu to nebyla otrava, ale zpříjemnění večera. Vždy jsem se na hovory těšila, protože jsme se prostě nemohli vidět. Dělila nás stovka kilometrů. Jo, jenže pak volat přestala. Zavolala jednou za týden. A pak ani to ne, pak jsem musela volat já, kdy přijedu a jedinou odpovědí mi bylo - dobře. Tak se uvidíme.
A tak začala samostatnost v mém životě hrát dost důležitou roli. To bylo asi dva měsíce po tom, co jsem bydlela sama. Ne, takhle. Nebydlela jsem sama. Měla jsem dvě spolubydlící. Jedna byla dost katastrofická, nechávala za sebou nepořádek a vlasy v umyvadle, večer chtěla mít klid a chodila spát v osm, neustále nás komandovala a nakonec se odstěhovala. Takže mi zůstala spolubydlící jedna.
 

Jde jen o to být viděn

30. září 2016 v 14:28 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Začínám mít dojem, že celej tenhle blog na úplně na hovno. Taková směs neuspořádaných myšlenek, ze kterých si můžete odnést jen to, že mám ráda bdsm (ale prosimtě), v sedmi jsem se potkala s pedofilem, ale vůbec to nezanechalo žádný následky, protože jsem si v patnácti užívala alkoholovýho opojení v mužské přítomnosti a nazvala se děvkou (což je slovo jinýho významu, jasně). Pak je taky jasný, že už nějakou tu dobu nejsem v pubertě, i když tak někdy záměrně píšu, že občas jezdím vlakem a myslím na kraviny, o kterých píšu a nebo jste mohli zjistit, že jsem byla na plastický operaci, která mi měla zvednout sebevědomí, ale nezvedla. Udělala jsem to jen kvůli společnosti a celý to dopadlo úplně bídně. No a nebo jsem taky napsala, že mám pár těhotných kamarádek a známých, který teda už dávno porodily. Jo a pak taky to, že mám řidičák, i když jsem si ho nezasloužila a nezasloužím a to všechno, co jsem napsala vpravo do menu. To je všechno, co o mně můžete vědět. Teda kromě toho, co můžete vyčíst ze stylu, jakým píšu, jak se vyjadřuju a tohleto všechno.

Ale vlastně se neznáme nebo jo? Tenhle svět je jenom o tom dostat se na hlavní stranu blogu a být nějakým způsobem zajímavý nebo extravagantní, abyste zaujal většinu lidí, kteří ty články čtou. Nebo je to teda poslední dobou můj pocit.
Já jsem vás asi zaujala, protože jste nadšeně komentovaly články (zejména ten bdsm), ale ani se nedivím. Všechny články píšu proto, že chci. Jsou to mé myšlenky a já se tady vypisuju a to právě tak, jak to cítím. Proto ty články jsou někdy odfláknuté, bez zkušeností, chudé a o ničem. Takže se dají bezvadně okomentovat, že jo.
Jenže pro mě mají význam, který vy pravděpodobně nepochopíte. Takže když je nějakej takovej článek na hlavní straně a teď přijdete a přijde vám, že je to článek o hovně, tak můžete mít pravdu, protože tomu zkrátka nerozumíte způsobem, kterým jsem to prezentovala.
Nejsou to články, který bych ukazovala a vystavovala někde v časopise nebo nevim prostě na širé veřejnosti, kde byste mě znali a věděla bych, že se tolik lidí bude vyjadřovat. Jsou to směsice myšlenek a toho, na co mám právě náladu, o čem zrovna chci napsat. V hodně případech vlastně vůbec nejde vyvodit, jaký na to daný téma mám názor. Původně jsem tenhle blog nechtěla směřovat jako nějakej pošahanej deník, jenže už sama ta rubrika V zakrnělém koutku duše k tomu nabádá.

Tak nějak mám pocit, že bych teď měla napsat o Vincetovi, kterej mi poslední dva roky dáví sílu něco dělat a dělat to tak, jak to cítím. I když už je dávno mrtvej. Vlastně jsem vystoupila ze systému (když jsme u toho deníku, že) a myslela si, že to bude nejlepší věc v mým životě (sakra ne, teď nemluvim o blogu) a ono to vůbec není dobrý. Přesně podle Vince, kterej udělal to samý, a pak se zabil.

Jsem blogu vděčná, že mě někde prezentuje a vystavuje, a že někomu mé články přijdou třeba i trochu zajímavý a myslí si, že by je mělo číst víc lidí, protože z toho bude dobrá diskuze nebo hádka nebo nevim. Díky. Fakt.
Ne, myslím to vážně. Je fajn napsat nějakou pičovinu, a pak sledovat, jak se dav lidí nasere, protože mu přijde, že tomu nerozumím nebo naopak, že se někdo nadchne a článek se mu líbí. Je to fajn.

Měla jsem potřebu se vyjádřit, třebaže někdo bude mít potřebu si myslet, že je to zbytečný. Dík za všechny vaše komentáře.

Čech z České republiky!

21. září 2016 v 14:32 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Ne, fakt nejsem žádnej příznivce naší republiky, čecháček. Nejsem někdo, kdo by na naši zem byl hrdý. A to obzvlášť ne v dnešní době, kdy sem pouštíme imigranty a celej posranej islám.
Pardon. Islám jako náboženství není zlý, zlí jsou fanatičtí příznivci, kteří slova Koránu berou doslova.
A to mě nutí přemýšlet o tom, kdo jsem. Já jsem Čech a žiju v České republice. Mluvím česky a přijímám kulturu, která je tu nastolena. Dokážu se v mnohém připůsobit a chovám se tak, abych druhé nezesměšňovala a neubližovala. Nesnažím se tu protlačovat extremistické názory a neviním nikoho za nic. Na škole máme muslimku, která se nedokáže přizpůsobit. Nosí šátek v hodinách, přestože je to v třídním řádu zakázáno a všichni jí to tolerují, včetně ředitelky. Podle mě by tady tato integrace fungovat neměla. Přivlastňují si celý náš národ. Teď mohou vypadat nevinně, jenže brzy se z ČR stane Islámský plnohodnotný stát, protože tu bude víc muslimů než Čechů. A pak si jednoho dne řekneme, jdeme je vyvraždit, vždyť oni v Alláha nevěří a tím se proviňují, a povraždí nás.
Můj názor může působit přehnaně. Nejsem rasistka a nemám ani xenofobní sklony. Jsem normální racionálně smýšlející člověk, který tu Islám nechce.
Proč? Protože je to jiná kultura, mají jiné tradice, zvyky a pravidla. Sami se nedokáží přizpůsobit těm našim a my je přijímáme dál, protože jsou to chudáčci, když utíkají ze své země. Někdo ze školy to přirovnal k tomu, že máme povinnost je přijmout, protože my jsme také za druhé světové potřebovali pomoc a utíkali jsme do států. Jenže. To bylo USA, to byla Británie. Řekněte mi o někom, kdo šel do Afghánistánu nebo do Sýrie!
 


Mein Kampf, Hitlerovy myšlenky v mé hlavě

11. září 2016 v 19:14 | Narcis |  Co si přečíst
Výsledek obrázku pro mein kampfPořád píšu jenom o sobě. Je to trochu sobecký, protože jsem blog zakládala s úmyslem psát o druhých. Haha. Ha. No ale dneska je ten den, kdy mám chuť přispět nějakou kulturní vložkou nebo zkrátka něčím zajímavým a neobyčejným. Nebo alespoň jedním z toho.

Takže co takhle Hitler? Vzhledem k tomu, jak mám ráda koncentráky...ne, moment. Špatně. Vzhledem k tomu, jak ráda čtu o tématu první a druhé světové války a vůbec všech válek, násilí, kanibalismu, mučení, vrazích a takových obdobných věcech, docela se to sem hodí.
Nemyslete si o mně teď, že jsem naprostý psychopat, už jsem to někde psala. Každý v sobě máme určitou temnotu, mě taková témata zajímají, protože mě baví zjišťovat, co se děje v hlavách obětí a vrahů. Jsou to zajímavé psychologické a somatologické jevy. Taky se mi líbí pocit, že se to dělo, že to byla skutečnost a realita po dané období a společnost, ve které já v dnešním století nejsem. Jsem jedním z lidí, kteří o tom čtou a říkají si, jaké je to vlastně štěst v neštěstí. Štěstí proto, že jsem to díkybohu nezažila a neštěstí proto, že jsem to bohužel nezažila. A tenhle rozpor dokážou pochopit intelektuálně vyšší jedinci. Nemusím byt psychopat ani narušený jedinec, je to jenom záliba ne oddchylka nebo úchylka), která je pro společnost bezpečná a legální, a tak by se na ni mělo nahlížet. Nebudu se ospravedlňovat, jen jsem zase měla slabší chvilku.

Četl někdo z vás Mein Kampf? Pochybuji. Má to skoro osm set stran a navíc to psal sám Hitler. Nebo, mám-li být konkrétní předříkaval to člověku, když seděl ve vězení, který jeho slova doslova zapisoval. Je to zmatené, přechází od jednoho k druhému, je to naprostý chaos a změť myšlenek, ve kterých je dost těžké se vyznat. Ve spoustě věcech si protiřečí a hlavně domýšlí a vymýšlí. Různé situace zaměňuje, jak se mu hodí a sám sebe vykresluje jako nebohého a naprosto bezvýznamného člověka a to, jak náhle silou vůle a tím, že je vlastně vyvolený, protože se narodil na pomezí dvou německých měst, které se mají sjednotit v Německou říši, dokázal svůj obrovský vzestup a proměnu v civilizovaného a totálně manipulujícího člověka.

Bylo mi sedm a následky si nesu dodnes.

9. září 2016 v 15:41 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Venku je vedro. Strašný vedro. A mně bolí hlava. Strašně mě bolí hlava.
Už jsem zatáhla žaluzie, svlékla jsem si, co se dá, natočila si studenou vodu, ale nic nepomáhá a hlava stále třeští. Nemohu se soustředit, koncentrovat, nejradši bych zaplula do jiný dimenze. Slunce pro mě není. Pardon.
Během tý chvíle, co jsem doma, jsem si stihla přečíst článek týdne o pedofilovi. Slečna je ještě mladá a měla štěstí. (tu drzou otázku na líbání přeskočím, protože mi tam nesedí, ale to nechme na jindy) A tak mě napadlo, že bych se taky mohla svěřit. Je to něco, co jsem řekla jen pár lidem v mém životě, protože je pro mě trochu tabu o tom mluvit. A tak to je. Jako by to neexistovalo, ale ono to existuje. Mezi námi. Chci jen něco říct. Pedofil je člověk, který má rád děti. Má rád děti tím způsobem, že je miluje. Narodil se tak, nevybral si to a nemůže za to. Neznásilňuje je a ani neosáhává, ne ne. To si pletete. Je rozdíl mezi pedofilem a úchylem. Pedofil si dítě zamiluje, tráví s ním čas (dokonce některým kamarádům pedofilům matky půjčují své malé děti, protože jejich situaci chápou), on si s ním hraje, kupuje mu věci a to je to, co ho uspokojuje.
Pak je tu úchyl. Někdo s psychickou poruchou. Ten dokáže znásilnit nebo zabít nevinné dítě, aniž by mrkl. To je ten obrovský rozdíl. Nepleťme si pojmy s dojmy.

Takže abych začala s tím, co chci říct. Stále mě bolí hlava a bojím se, že až začnu psát tento článek, bude mě bolet ještě víc. Ale chci, aby to téma přestalo být tabu, aby lidi začali otevřeně mluvit o tom, co se jim stalo.
Ne jednou se mě někdo ptal, proč nemám ráda muže? To bylo v době nenávisti k mužským stvořením. Byla to doba, kdy se odehrál tento zážitek, který mě poznamenal na celý život. Má své následky a důsledky a já vám je chci vyprávět.

Byl prázdninový slunečný den. (Tyhle začátky nesnáším, každopádně, abych nastínila tu atmosféru, takové skutečně počasí bylo) Bylo vedro, a proto jsem si vzala snad žlutou sukni a bílé tílko. Na nohy sandále nebo pantofle, už opravdu nevím přesně. Udělala jsem si culíčky, protože mi bylo sedm, a šla jsem k sousedce, abychom si spolu hráli. Šli jsme si hrát ven (v tý době nebyla generace počítačů, tabletů a mobilů), chvilku jsme lezli po stromech, ale to nás přestalo bavit. Pak jsme dostali lepší nápad. Před tím, než jsem odešla ven, mi máma důrazně zakázala chodit dál než za krám. To bylo prostě zakázaný území a co je zakázaný, to je prej nejlepší. Takže jsme šli za krám a pokračovali v cestě do kopce, povídali jsme si a bylo nám fajn. Ani moc nevím, kam jsme vlastně šli. Matně vím, že za nějakou kamarádkou nebo její sestřenicí, která bydlela u školy. Vlastně ani nevím, jestli byly prázdniny.

Celou tu aféru mám zamlženou, po několik let jsem na ni chtěla zkrátka zapomenout a vymazat ji, ale nešlo to. Musela jsem se s ní sžít a smířit. Bylo to složitější, než si myslíte, ale k tomu se také dostanu. Není nic horšího, než poznamenaný dětský život.

Rozbila jsem záchod aneb Narcis a další párty

7. září 2016 v 15:23 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Protože jsem dneska téměř nepřerušovaně poslouchala celý ráno písničky, mám teď potřebu se nějakým způsobem jakože vrátit zpátky. Ve vlaku jsem si vzpomněla na další svůj úžasný alkoholový zážitek a děsně se o něj chci podělit, však to znáte.
V podstatě jde o psychologický jev. Moc jsem si dneska nepopovídala a mám chuť si povídat, ale ne s lidma, jako opravdicky, ale spíš jen tak sama se sebou. A zároveň tomu nechci dávat nijakou hloubku a citový výjevy a tohleto všecko. No zkrátka, chápeme se. Trochu. Ne?

Od roku osmdesát průběžně spotřeba alkoholu klesala a nyní vzrůstá. Pivo se konzujumuje, protože ho nikdo nepokládá za škodlivé a vlastně to ani moc procent nemá. A tak. Každopádně vzrostlo to.

V mém mládí se pilo dost. Hned po mém prvním úžasném alkoholovém zážitku, který jsem tady už popisovala, se odehrál další. Jo! Bylo mi stále a neustále patnáct a měla jsem pocit, že můžu všechno. Takže jsem se jednou o víkendu sbalila a odjela (v autě, který mi nepatřilo a který jsem neřídila) na párty, která se konala v úplně jiné části republiky.

Jenže chlast mi furt nechutnal, tak co teď. Budeme tancovat! Pecka nápad. Padla tma. Seznámila jsem se s jedním klukem, třeba Evža. No a s Evženem jsem seděla na nějaký kládě poblíž místa, kde hrála super kapela a on povídal a držel mě okolo pasu a mně se to nelíbilo, ale nechala jsem se. Pak jsem se od něj vzdálila, protože jsem potkala bývalého spolužáka. Třeba Honza. Řval na mě zdálky a zval mě na panáky. Tak zadarmo, proč ne. Nalila jsem jich do sebe asi pět a měla jsem dost. Nečekaně.

Obětí vlastních toků

5. září 2016 v 17:56 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Po dnešním dni mám pocit, že to téma byla vybráno záměrně pro mě. Asi každej někdy měl den na hovno. Ne, není to tím, že prší. Miluju takový počasí, asi. Chvěje listí, vítr si pohrává s vlasama, každý nadává a já mám sluchátka v uších, abych je neslyšela, déšť bičuje už tak dost mokré vlasy, protože jsem si jak jinak zapomněla deštník a teče mi do bot, ale komu to vlastně vadí. Mně ne.
Tak přesně takhle idylické ráno jsem neměla.

Myslela jsem si, že mohu spát ještě tak dvě tři hodiny, kouknu na mobil a vidím, že mám vstávat za pět minut přesně. Orosila jsem se. Z postele jsem nevlídně vstala a koukla na mobil, jaké má být počasí. Má pršet. Vezmu si dlouhé rifle a deštník. Rifle jsem si sice vzala, deštník nikoliv a protože jsem postrádala i kapucu, totálně mi zmokly vlasy a déšť mi stékal čůrkách po obličeji. Nádhera. Ve vlaku mi bylo nesnesitelný vedro a na nádraží zima. Nevěděla jsem, jestli se dříve svlékat nebo oblékat.

Každopádně dojela jsem do školy díky kamarádce s deštníkem sice promočená, ale ne zak tak úplně, takže něco na tom pozitivního ještě snad je. No dobrý. Pokračujeme. Hodiny šly a šly a jedna byla nudnější než druhá. Třetí den ve škole, učíme se, ale protože nikdo není ve škole, moc toho nestihneme, takže jenom spíme nebo čumíme z oken, nebo mi nadává učitelka za něco, za co vlastně nemohu.

A nálada je v prdeli. Protože ačkoliv ten den tak hezky začal :-), tak končí hrozně. Venku je pořád stejný počasí, snažím se z něho mít radost, ale nejde to, protože mám až příliš povinností a přijde mi, že je nezvládám. Dusí mě vlastní myšlenky. Co mám a nemám udělat, co jsem měla udělat a říci lépe, koho jsem potkala a koho jsem potkat nechtěla, jak jsem se tvářila, jak jsem se ztrapnila, proč se chovám tak, jak se chovám. Jsem obětí svých vlastní toků v mozku.

Pravdou je, že ačkoliv vypadám jako naprostý flegmatik a jak je mi všechno vlastně úplně jedno, tak není. Nadávky, které ke mně dneska směřovaly, jsem si vzala dost osobně, stejně tak hlášky spolužačky, který byly myšleny jinak, jenže moje hlava je totálně přehodnotila a teď v mý hlavě vypadaj jako urážení.
Mám strach z toho, jaká myšlenka přijde dál.

Za celý den jsem nic nesnědla, protože mám zavřený žaludek. Vzpírám se tomu, protože vím, kam by moje další myšlenky směřovaly. K tomu, jak jsem tlustá a jak vůbec necvičím a nic nedělám pro to, abych vypadala lépe. A víc toho prostě neunesu.
Tlak se na mě valí ze všech strach, od všech lidí, od zařízení, ze společnosti, od přátel, z rodiny. Všude je na mě naléhání, mám spoustu úkolů a život nalajnovanej jak ve dvacátých letech minulýho století. A to já tak nechci. Proto mám tolik myšlenek a bojím se myslet dál, za své hranice, protože tam někde jsou ukryty další, zamčené, ukryté. A jestli se vynoří i ty, tak tenhle den bude v hajzlu už úplně.

Jen jsem chtěla napsat, že ne každej den svítí sluníčko, jak to zpívá Gott v tý svý nový písničce a že i já mám stavy, kdy je mi příšerně a nejraději bych někam zalezla a už nevylezla. Momentálně je mou jedinou skličující a depresivní myšlenkou ta, která mě nutí opustit systém (školu, rodinu, společnost) a žít úplně jinak. Protože tohle všechno mě přivádí do depresí. Svět okolo mě, lidi a tohle všechno.

Jenže už jsem se vzepřela a vzpírám se každý den, a proto se děje to, co se děje.

Povídání o autoškole

4. září 2016 v 13:48 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Už dva dny se věnuju pročítání různých článků o nové řidičské zkoušce na motorku, která je nová od listopadu 2015, respektive od zkouškovýho období 2016. Jelikož umět řídit motorku je můj cíl pro následující školní rok, trochu mě to zarazilo. Zkoukla jsem spoustu videí a přečetla mnoho informací a musím říct, že třeba udělat osmičku ve vymezeném prostoru je za určitých podmínek trochu hardcore i pro profesionály. Každopádně třeba to trochu odradí ty patnáctiletý šestnáctiletý nezodpovědný puberty, kterým se na silnicím každý snaží vyhnout. V rámci tohohle všeho jsem se zamyslela a musela jsem vzpomínat, jak jsem dělala před téměř dvěmi roky autoškolu na béčko já sama.

Nebudu vám tady dávat žádný tipy a triky, jak líp řídit, nebo jak udělat závěrečky, protože já sama jsem s tím měla obrovský problém. Ale abych začala od začátku.

Konečně jsem našla odvahu dojít si do autoškoly pro přihlášku, k doktorce na vyšetření (která mě kromě tlaku a dalších nezbytností poslala na oční, kde mi naměřila půl dioptrie na každým oku, ale prej dobrý), a hurá zaplatit těch devět tisíc a šup na to.

Nejdříve chci říct, že jsem na teorie nechodila vůbec. Prostě jsem na ně neměla čas a možná tak i kvůli tomu jsem měla velký problémy v provozu. (takže choďte na teorie) Každopádně byla jsem jednou a to na dvouhodinovce zdravovědy, která mi byla úplně k ničemu, jelikož odpadla a my jsme celé dvě hodiny měli na počítačích dělat testy. Bezva. Šla jsem domů za půl hodiny a už jsem se tam nevrátila. Takže ne, neabsolvovala jsem ani jednu hodinu.
A upřímně toho dost lituju. Byla jsem pitomá a nezvládala jsem žádná silniční pravidla. Ale co. Jen jsem chtěla mít ten papír.

Když jsem poprvý sedla do auta, bylo to dobrý. Dojela jsem na nějakou mýtinu, kde mi instruktor ukázal, jak auto funguje. Ale jen ve zkratce, spíš ze mě dělal totálního idiota a většinu času jsme mluvili o něčem úplně jiným. Když pominu naše přátelský škádlení, dvojsmysly a píčoviny, kterýma jsme se snažili zabavit během doby, kdy jsem naprosto katastroficky řídila.
Nevím, vyberte si instruktora, kterej bude klidnej a optimistickej a hlavně trpělivej. Můj byl pravej opak, známe se ještě mimo autoškolu a to co mi dělal během jízd, to už v životě nechci zažít. Neskutečně mě stresoval, odváděl mou pozornost, ptal se na pitomý otázky, nadával mi různýma přezdívkama a já byla jeden velkej stres. Pak jsem se naučila mít ho u prdele, takže jednou, když mě učil rozjezd do kopce, se nasral, otevřel dveře, vyšel ven a začal křičet na celý město, načež jsem mu ty dveře zavřela a regulérně odjela, což pobavilo všechny okolo a on byl nasranej třikrát víc. No ztrapňoval mě šíleně.
Jednou mě taky donutil zajet mezi skupinu kluků u školy, šel s nima pokecat a mě nechal v autě. Zapla jsem si rádio a celou půlhodinu prospala, přimčemž se na mě všichni dívali jak na největšího anti. Doteď nechci vědět, co jim o mně vyprávěl. Když nasedl zpátky a chtěl, abych odjela, rozjela jsem se, upevnila ho v sedačce a on byl posranej strachy, protože nestačil zareagovat. Takže jsme si to dost opláceli.

Kam dál