Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Říjen 2015

V ten vánoční shon potkala jsem babičku, která ho zastavila

29. října 2015 v 19:48 | Narcis |  Lidské tváře a charaktery
To jsem zas jednou vyrazila na pořádnou podzimní procházku, tentokrát do jiného města a rovnou ji spojila s nakupováním. (čtěte: vyrazila jsem nakupovat) Překvapilo mě, kolik vánočních ozdob a různých serepetiček se všude objevilo. Zároveň mě to dostalo do správné nálady, takže jsem neodolala a musím přiznat, že včasný marketing zapůsobil i na mě. V obchůdku s Yankee candles jsem očuchala všechny druhy a typy vosků a svíček a musím říci, že mě to šíleně zklamalo. Za ty ceny bych očekávala mnohem lepší kvalitu a hlavně - téměř nic mi nevonělo, kromě těch tradičních ovocných a jedné halloweenské, ale vánoční vůně ne-e. A ani ten vosk jsem si nekoupila, což mě mrzelo nejvíc, protože jsem si chtěla provonět pokoj.

Už jsem zase odbočila. No, nakoupila jsem si spoustu stříbrných hvězdiček a jehličí na vánoční věnec, protože po tom podzimním plánuji i vánoční (a ten už nikdo nebude dělat za mě, ale naučím se být trpělivá) a pak ještě malý umělý stromeček do druhého bytu. Abych to tam měla alespoň trochu nazdobené a ne jen bílé stěny. Tak to jsem vám ve zkratce popsala, co jsem si koupila, každopádně článek jsem chtěla zaměřit na něco úplně jiného.

Kam se schovaly ty časy?

27. října 2015 v 20:16 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše

Noční procházka ve mně probudila nostalgii, chtělo se mi brečet a to přesně na místě, na kterém jsem byla. Jen zastavit a nechat emoce volně téct. Jenže lidé okolo mě donutili zanechat je v sobě.

Tolik jsem se chtěla vrátit. Zpátky v čase,do dob, kdy všechno bylo růžové a naivně jednoduché. Neřešila jsem žádné problémy a to, co mi dnes nedá spát, jsem přešla mávnutím ruky, protože to byly dospělácké věci, které se mě netýkaly.
O kolik je nyní horší poznání, že už nejsme děti.

Chtěla bych mít staré kamarády a trávit s nimi opět všechen čas po škole. Aby nebyl nikdo a nic, co by mi narušilo denní systém dětské fantazie a představivosti. Abych chodila spát v devět a probouzela se v sedm s úsměvem na rtech. Aby to vše zůstalo navždy.

Co je horšího, než vzpomínat na časy, o kterých víme,že už je nikdy nevrátíme?...

Kam se ztratili mí staří přátelé? Kam se vytratilo kouzlo Vánoc? Kde se schovává dětské hřiště, tolik veliké a obdivované?
Nebo jsme prostě jen vyrostli? Dospěli? Přátelé se rozutekli pro světě, Vánoce už nevoní sladce, protože máme povinnosti a hřiště, jo, tak to stojí na stále stejném místě, ale vše okolo je jiné.

Ráno, kdy jsem se probudila a nepotřebovala se malovat, abych se cítila lépe. Někdy jsem se ani nečesala. Utíkala jsem do školy a ze školy ven. Spousty kamarádů, o které nebyla nouze. Každý tu byl se mnou. Zvonili jsme si na zvonky a do noci byli na pískovišti a stavěli hrady a v písku hledali vojáčky. A slunce svítilo a život byl nádherný a den nekonečný.
Bezprostřednost a spontánnost v dětském chování, nevyčíslitelné, cenné. Říkali jsme, co jsme si mysleli a na ulici si zpívali. V dešti jsme tancovali pod kapkami deště a v létě skákali gumu, přestože nám bylo teplo. A neustále spolu, každý den, každý s každým. Kde jsou ty dny? Kam se schovalo to štěstí? Kam se vytratila láska v dětských duších?

Dny jsou horší a temnější. Vzpomínám a chce se mi plakat. Nemohu se přes to přenést, nemohu se vyprostit. Nechci být dospělá. Nechci vyrůst. Zestárnout. Nechci.

Malá holčička skrytě ukrytá

23. října 2015 v 23:58 | Narcis |  Lidské tváře a charaktery
V podstatě by tento článek měl být o dívce, kterou znám téměř celý život. Mému dětství byla největší oporou a zároveň jeho největším vrahem. Takže doufám, že do toho nebudu vkládat moc osobních pocitů (až zas taková citlivka nejsem, ale co by kdyby).

Vlastně bydlí skoro vedle mě. Seznámili jsme se v necelých pěti letech a to pomyslné přátelství nám vydrželo let sedm, což je vlastně ještě docela dobré.

Naučila mě se poddat vlastnímu strachu, skrývat se před silnějšími a zamlčovat důležité věci. Vzala mi sebedůvěru, sebevědomí a slušnost. Dělali jsme nejrůznější a nejšílenější věci, které vás napadnou. Jako třeba to, že jsme v sedmi letech šli na "zamrzlý rybník", ale ten se pod námi propadl a ven nám pomohl ředitel školy, který to následně druhý den ve škole rozhlásil. /pozor na nezamrzlé rybníky/

Stalo se nám mnoho nepříjemných věcí, ale nejhorší z nich budu mít v paměti do smrti, třebaže mám pocit, že mě tolik neovlivnila, někde uvnitř v sobě vím, že je tomu přesně naopak. Zapříčinila mnoho důsledků, které se nyní v mém životě promítají. Mám to všechno jako na dlani. Lepší je na nic takového nevzpomínat.

Pofidérní Rusák

21. října 2015 v 21:35 | Narcis |  Lidské tváře a charaktery
Já nevim, nemám nic proti cikánům (dobře, Romům), Ukrajincům ani Rusákům, ale tenhle byl fakt divnej. Sama jsem se učila tři roky rusky, řeč je to krásná a azbuka každopádně zajímavá. Rusové žijou vodkou, říká se.
Toho, kterého jsem potkala dnes, prý ne. Je vlastně stejně starý jako já, nestuduje, tři měsíce pracuje a za další dva si podává přihlášku na střední školu. Na jednu už chodil, ale propadl. Z Angličtiny.

Všechno na něm bylo zvláštní a pofidérní. Přízvuk, názory, oční kontakt (který mimochodem vlastně téměř neudržoval) a i to kolo s igelitkou vypadalo tak nějak komicky.

Nechci říct, že jsem mu nevěřila, protože sama nevim. Uměl nám říct, jak se řekne rusky rohlík a takový věci. (Jo, už jsem to zapomněla) Což z něj samozřejmě Rusa nedělá.

Potkali jsme se na divným místě za tmy, představili jsme se a tak nějak jsme došli do vietnamský restaurace, kde nám koupil jídlo a pití, ale sám si nic nabízeného nevzal a nekoupil. Že prý bral dnes výplatu, tak že nás zve. Jo, bylo to dost pofidérní samo o sobě, takže jsem si dala jen pití a hezky mu poděkovala. Nevěděla jsem, co za to bude očekávat.

Máma na plný úvazek (?)

16. října 2015 v 18:55 | Narcis |  Lidské tváře a charaktery
Dva roky jsem jezdila každý den dvě hodiny vlakem, což mi stačilo k poznání několika skutečností:
1. Opravdu existují všechna individua, která vídáme pouze na facebooku a opravdu se vyjadřují přesně tak, jak píší statusy
2. Ponožky v sandálech a další úlety jsou naprosto běžně k vidění i u mladých lidí, zatímco starší lidé pozoruhodně do dnešního století zapadají
3. Zkurvený předsudky všude okolo fakt existujou, i když na internetu je to prezentováno jinak. Stop homofobům, xenofobii, rasismu a další - tak to zdaleka v reálném světě nechodí.
...
A mnohdy a hodně často mě udivují podivné vztahy mezi rodiči a dětmi.