Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Leden 2016

Jsem těhotná!

23. ledna 2016 v 11:11 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
,,Čekáme miminko! Zatím druhý měsíc."
Napsala dřívější kamarádka na facebook. Zůstala jsem u toho sedět s otevřenou pusou. První co mě napadlo bylo to, že si dělá srandu. Zase někam dala palec a tohle je pomyslná výzva, co napsat do statusu. Ostatně jako to udělalo mnoho mých kamarádek před ní. Přestala jsem se o to zajímat.
Do doby, než přidala fotku se zakulaceným břichem s popisem, že je už ve čtvrtém měsíci a jak to utíká.Hm. Čerstvých osmnáct let, nedokončená střední škola, raději jsem nad tím nepřemýšlela a dál žila v tom, že je to iluze, že nás všechny klame.
V šestém měsíci napsala - mé dítě bude hyperaktivní. A přidala fotku břicha. Tak ono jí to ještě baví?
Vlastně nevím, proč jsem si celou dobu myslela, že lže. Proč mi to přišlo tak nereálné? Neuměla jsem si představit, že zrovna ona bude mít dítě. Odešla ze školy, nastoupila na mateřskou.
V osmém měsíci jsem jela s kamarády na párty. Potkala jsem ji tam, s obrovským břichem. Zůstala jsem na ní zírat. Začali jsme se bavit, konečně jsem uvěřila naplno. Nepřipouštěla jsem si to, protože (přestože?!) jsem o ní vždy věděla, že je nezodpovědná a nešlo mi přes mysl, že se bude starat o malé dítě. Vždyť ona sama je ještě dítě! Ano, celé to byla nezodpovědnost. Chodila dva měsíce s klukem. Před ním měla spoustu jednorázovek. A tak nějak se stalo, že otěhotněla, kluk jí opustit, odmítal se k tomu postavit čelem, vyhrožoval a odmítal být napsán do rodného listu otcem. Po několika měsících se vzpamatoval a souhlasil, že dítě bude vídat, ale alimenty platit nebude. S tím nesouhlasila ona. Takže se domluvili na tom, že on jí bude dívat peníze a ona mu bude dávat účtenky, co za ně koupila. Do koruny přesně. Zkrátka jí nevěřil, že peníze nepropije a nebude si za ně kupovat cigára. Nutno podotknout, že ona je ten typ dívky, který od jedenácti let kouří a vymetá všechny diskotéky. Možná proto byla absolutně nezodpovědná a nechránila se. Chudák dítě, říkala jsem si.
A bohužel, stává se to. Čím dál častěji slýchám, kde kdo otěhotněl, v mnohem mladším věku než osmnáct. Momentálně vím o dvou dalších holčinách, které jsou těhotné. Jedna žije v zahraničí, hodně jsme se v dětství kamarádili, dítě bude mít s cizincem, ale je zajištěná a na dítě se těší. Druhé je sedmnáct, jedno dítě už porodila a slaví rok, druhé je na cestě. Každé má jiného otce, ani jeden neplatí alimenty a ona žije v polorozpadlém domě s klukem, který jí má jen na to jedno a není otcem ani jednoho dítěte.
Není to smutné? Že se takové děti rodí? Proč ty holky nejdou na potrat? Jsou proti vraždění, třebaže vědí, že se o dítě nezvládnou postarat a že bude trpět? Je hrozně hodně případů. Některé holky se starat zvládají, mají podporu rodinu. Na druhou stranu většina holek, které neplánově otěhotní v mladém věku, nemají zázemí, stálého přítele, nemají nic.
Já osobně jsem proti potratům. Jenže když vidím takové zoufalé případy narozených dětí, o které se matky nestarají, protože jsou také děti, jsem zlostná a nejraději bych je všechny profackovala.
Nedodělají střední školu, porodí dítě, jenže nemají šanci sehnat si slušně placenou práci, nemají vzdělání a třeba ani kontakty, takže porodí druhé a třetí dítě....vídám to dnes a denně. A je mi z toho smutno. Obrovský předsudek, že takhle se chovají romové. Ne, rozhlédněte se kolem sebe.
Vrátím se k holčině výše prvně zmíněné. Porodila dítě, už je mu rok. Jí devatenáct. Nemá otce, ale co na tom, mnoho dětí takto vyrůstá, to není to nejhorší. Nejdříve se k tomu postavila zodpovědně a o dítě se starala. I když jsem neodolala pomyšlení, že ho má jen na facebookové fotky, které přihazovala každý den. Nemluvím o statusech, které přišly po tom. Neboli - na dětech nejvíce vidíme, jak letí čas apod. Nebo obrázky matky s dítětem a nějakým statusem. Je mi z toho blivno. Je matka a matka. Ona má potřebu všem to říkat a předhazovat, ale o dítě se nestará. Pravdou zůstalo, že bydlela celou dobu u rodičů a ti se o její dítě starali, zatímco ona chodila na párty a užívala si, ale třeba i když byla moc unavená a zkrátka se starat nechtěla. Ale i tak za své dítě měla nějakou zodpovědnost a mateřský cit. Aha. Nějak to opadlo. Posledních pár měsíců se o dítě přestala starat, začala jsem jí vídat na fotkách z různých párty s alkoholem v ruce a cigárem v druhé. Bylo to jasné. Prostě se vrátila do starých kolejí. Ale do školy už znovu nastoupit nechce.
Tak to bylo pár naprosto marných případů a chudáků dětí. Děti neplánované, které ale třeba měly ohromné štěstí na rodiče své matky, které se o něj postarali.
Nebudu už mluvit o holce, které je devatenáct a má za sebou sedm potratů. Nelíbí se mi to, mám k ní odpor. Měla se chránit. Na druhou stranu, je to mnohem lepší, než aby měla zanedbané děti, které by jí vzala sociálka. Ale je to její chyba a ona nese důsledky. Měla být zodpovědná, aby tomu předešla! A ne se utěšovat tím, že na potrat může jít vždycky. Absolutně si přestala vážit toho, že mohla mít zdravé děti. No, raději už to nebudu komentovat.
Teď z jiné strany.
Znám také mladé maminky, které mají priority úplně odlišné. Na prvním místě je vlastní rodina. Dítě chtějí od patnácti, mají mateřský instinkt a velká rodina je pro ně základ. Porodí v osmnácti, mají stálého partnera, zaměstnání a dítě je pro ně poklad. Tak takových rodin znám asi sedm. Třebaže já osobně mám úplně jiné hodnoty, naprosto je chápu. O dítě se starají, jsou zajištěni a vyhovuje jim to. Je to úplný opak holek, které spí s každým, a pak nenesou důsledky.
Co se mě týče. Kdybych se do neočekávané situace dostala, asi bych si to nevyčítala, protože kdyby to bylo neplánovaně, což by v mém věku bylo, říkala bych tomu osud, jelikož bych před tím dělala všechno, aby se to nestalo. A dítě bych si nechala, dokončila bych školu, postavila bych se k tomu jako nastávající matka. Jak by se k tomu postavil otec, to by mi bylo asi jedno. Zkrátka já rodím a nikdo nemá právo rozhodovat o tom, jestli si dítě mám či nemám nechat. Kdyby mě v tom nechal, budiž. Chránili jsme se a on je zbabělec, protože je to i jeho dítě. Každý má individuální podmínky pro život, já jsem si jistá, že s tím souvisí i rodinná podpora. Když nemáte podporu, je to těžké. Když se k vám otec dítěte obrátí zády a nemáte finance, je to ještě těžší. Ale potrat je vražda, Může se to stát, ale když nemáte prostředky na to, abyste se o dítě postarali, dejte ho do babyboxu nebo adoptivním rodičům, kteří po něm touží. Není to jednoduché. Je to šílená situace, každý na to má subjektivní názor.
Ale prosímvás, jestliže dítě nechcete, chraňte se. A když se i tak stane, což je možné, protože nic není stoprocentní, postavte se k tomu čelem a myslete na budoucnost. Vaši i na dítěte.
Tolik neplodných rodičů si dítě přeje a tolik nezodpovědných holek chodí na potraty třeba každý půl rok. Asi tomu zabránit nejde a tohle je jen další "fňukací" článek, ale musela jsem ho napsat, když vidím, kolik holek to dnes a denně řeší. Dvě čárky na těhotenském testu jsou zázrak, ale jen pro lidi, kteří se o dítě postarají.
Asi jen dodatek. Není pravda, že záleží jen na výchově a na rodině. Je to individuální, žijete v ideální rodině, dostanete se do špatné party. Žijete v neideální rodině, tam je ta pravděpodobně otěhotnění samozřejmě vyšší, ale to už rozebírat nechci a nebudu.

Dvanáctkrát, kde chybujeme

21. ledna 2016 v 19:31 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Hodně subjektivní, každopádně múza odešla do věčných končin, takže na jiný článek se nezmohu. Ale ne, to bych jí křivdila. Každý večer mě na deset minut navštíví, nakreslím pár čáreček tenkou fixou na plátno, a pak potichu odejde a já jdu spát. Hm hm. Čas hrozně letí.

1. mě/mně
Nejsem jediná, koho to rozčiluje. Ať už ve slohu do češtiny či v chatu na facebooku! Pořád pořád dokola! Hnus.

2. lžu, protože se bojím, že mě lidi nebudou mít rádi za to, kým skutečně jsem a co prožívám
Chyba.

3. jím deset minut před tím, než si vyčistím zuby a jdu spát

4. slevy
Až -70%, napíšou. Ve skutečnosti produkt dva týdny předem zdražili a teď jen zlevnili na původní cenu. A lidi co? Spěchaj, aby stihli koupit.

5. věřit druhým
Nekomentuju. Nebo jo. Věř jen sám sobě.

6. nevzít si rukavice na zamrzlý rybník

7. čekat nesplnitelné
Že prý naděje umírá poslední, aha.

8. nevěřit
Nebo věřit? Je to sporné. Čemu vůbec?

9. soudit
Třeba muslimy.

10. utratit všechny peníze
A nemít na vlak.

11. být sám
Nevědomá, nedobrovolná. Je to jedno. Jsem sám i mezi lidmi. Je to zlé a spadnete do deprese.

12. pořád se usmívat
Pro lidi pak budete věční optimisti a to nechcete. Pak jednou přijdete, bude vám špatně, a lidi vás zasypou, že jste bezohlední a sobečtí.

O tom, jak nesnáším muže

11. ledna 2016 v 17:41 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Chtěla jsem napsat chlapy, ale nakonec jsem se rozhodla pro hezčí název. Mám doma typický příklad chlapa, kterého bych nikdy nechtěla. Manžela mé mámy. Mého otce. Agresivní a nechutný manipulátor. Agresivní ve chvílích, kdy se děje něco, s čím on nesouhlasí. Vše se musí dít s ním a s jeho souhlasem a jakmile je to jinak, je to špatně. Každý člověk je podle něho falešný a člověk má věřit jen sám sobě. Každý člověk je sráč a je třeba na něj být permanentně naštvaný a hulvátsky drzý. Prevence, pojistka. Já jsem pán tvorstva a tak to je. Kdo to neakceptuje, ať mi to přijde říct do očí. Víme, jak to pokračuje. Třebaže se táta nepere, nechodí do hospody a chodí do práce, udělal spoustu chyb, choval se v mnohých situacích jako idiot (bez pardonu) a rozhodně ho nebudu milovat jen pro to, že je to můj otec a tak by to mělo být. Zplodit potomka umí každý plodný chlap, ani o tom nemusí vědět. To není nic, za co bych se mu musela klanět až k zemi. Neříkám, že si svého otce nevážím a že ho nemám ráda, jen to dělám jiným způsobem. Jak se on chová ke mně, tak se zákonitě já nechovám k němu. Většinou mu na jeho debilní kecy nemám co říct, tak mlčím. Mlčení znamená souhlas? Ne. Jen prostě vím, že nemá cenu se s ním hádat. Bylo by to ještě horší. Je špatné, že mám doma zrovna tento "vzor" otce, každopádně živí celou rodinu a tak, takže nejhůř na tom také nejsme. Ale co si budem, peníze nejsou všechno, lásky nám moc nedává a vánoční dárky nám nikdy nekoupil. Umí jen kritizovat, co je špatně a nadávat, že z nás nic nebude, že jsme naivní pitomci a kdy z toho vyrosteme.
Nechutný z toho důvodu, který jsem si ověřila téměř u všech chlapů. Typicky chlapské projevy jsou prostě nechutné, je mi z nich dost špatně a nemám absolutně žádný důvod s žádným takovým mužem žít, byť je třeba úžasný, krásný, vydělává miliony, je hodný a miluje mě. Ne, nikdy.
Zakonzervováno ve mně. Nemám nejmenší chuť to měnit. Je mi dobře. Chlap je pro mě prostě jedno obrovský nechutný stvoření, s kterým nechci nic mít a tak to je. Třeba to je kvůli tomu, co každý den vidím doma a na ulicích, v rodinách. Můj názor může být pokrytecký, určitě takový není každý chlap. To jsem vůbec nechtěla říct. Jenže už dlouhé roky mě individuální situace přesvědčují, že muž dle mých požadavků prostě neexistuje. Zavírám oči. Hm, chtěla jsem psát o něčem úplně jiném.
Že je to tvor nezbytný pro rozmnožení se? Nemám chuť se s někým takovým množit a předávat jeho geny dál. Mnohé je určitě zapříčiněno výchovou, prostředím, zázemím apod., ale neumím si představit s takovým chlapem žít. Neunesla bych to. Narušoval by mi můj systém. Že je ve mně něco špatně? Kolik z nás nechce děti? Není na tom nic špatného a nic se na tom překonávat a odbourávat nemusí, tak to prostě je a tak to máme.
Kdybych to měla rozvést úplně, narodila jsem se s tím. Už v dětství jsem věděla, že žádný muž mě nedokáže upoutat a přitáhnout. Stalo se tak jen dvakrát a stálo to za nic. Třeba jsem prostě ještě nepotkala toho pravého. Zatím po tom však ani netoužím. A že mám špatné zkušenosti z dětství a špatný model otce? Kvůli tomu to je? Možná. Každopádně je to jeden velký důvod, proč ne.
Nesnáším jejich egoismus, nadrženost, jejich pohledy, dotyky, zvyky, chlupy, vousy. Je to absolutně proti všemu. Třeba mám v sobě nějaký obrovský blok, je to možný. Mám vztek pokaždé, když otec jeden ze svých zvyků provede, navalí se mi a chce se mi doslova zvracet. Je to humus. Samozřejmě ne každý muž je necivilizovaný a bez vlastní cti, ale zatím jsem takového nepotkala. Chcete říct, že žena je na tom podobně? Zatím jsem jich potkala o mnoho méně, které mi byly odporné. Sama ženou jsem, proto na to nahlížím jinak. Pokrytec, ach jo. Ale vyjádřit jsem se musela. (je mi jasný, že kdybych otce úplně jiného typu, budu mít zcela odlišný názor, ale je to tak, jak to je). Promiň tati.