Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Cizí životy

5. února 2016 v 15:45 | Narcis |  Lidské tváře a charaktery
Co napsat na začátek...? Chtěla bych říci, že můj článek je na hlavní straně blogu. Už je to druhý článek, který se tam objevil. Napsali jste pod něj přes třicet komentářů. Názory se různí, nebudu tu dělat žádný souhrn, výčet, porovnání, nic takového. Jen chci napsat, že blog si vzal z celého článku jednu jedinou větu a to řečnickou otázku (Proč nejdou na potrat?), kterou použil do nadpisu na hlavní stranu. Což mě zavedlo k delšímu přemýšlení. Jasně, propagace. Takhle funguje reklama. Přiláká to co nejvíce lidí, kteří se však zaměří jen na nadpis a už je jim jedno, že obsah je o něčem jiném. Nic blogu nezazlívám (naopak! Díky za, že jste vybrali můj článek!), každopádně mě to trochu zaskočilo. Nejsem na to zvyklá. Takže jen díky, že jste se vyjádřili :-). Je zajímavé číst názory různých lidí a porovnávat, hodnotit, přehodnocovat...

Měla jsem strašnou potřebu něco napsat, protože už je to docela doba od posledního zveřejněného článku, a protože stále každý den jezdím několik hodin vlakem, není lepšího tématu! Ono to spolu všechno vlastně docela hezky souvisí. Každý den projdu okolo tisíce lidí. Neznámé tváře, vůně, pachy, hlasy, rysy, tvary...a já sedím na sedadle, všechno nasávám a pozoruji, ale přitom mám v hlavě jediné. Četl tento člověk můj článek? Souhlasí s potraty nebo je proti nim? Asi už mi z toho hrabe. U některých lidí si po chvilce začnu být stoprocentně jistá, že článek četli. O pět minut později mi dojde, že absolutně ne. Vymýšlím si naprosto nesmyslné scénáře, ale není to jen ohledně článku. Souvisí to se vším. Ráno vstanu, jdu dlouhou cestu do vlaku, kde si hlavu položím na opěrku a dívám se za tmy ven z okénka, přičemž přemýšlím. Co ten člověk naproti mě snídal? Co se mu zdálo? Co sem mu honilo hlavou, když si kupoval boty? A kam vůbec jede?

A tak jsem vlastně docela nechtěně začala sledovat dva lidi z vlaku. Každý den. Joo, fakt nechtěně! Prostě jezdili ve stejný čas a šli stejnou cestou. Asi během dvou týdnů jsem zjistila, že je to dědeček s vnučkou, kterou doprovází do školy při cestě do práce. Holčička je prvňáček a dost chytrá. Má ráda čokoládu, marcipánovou. Dědeček s sebou nosí kufřík plný podivných věcí a má dost zajímavý hlas. Holčička má ráda růžovou a vždy nestíhá dědečkovy kroky. Rozloučí se na rohu ulice, dvacet kroků od školy, a každý jde jinou cestou. Vím toho až moc a sama se děsím, co všechno se o lidech dá zjistit, třebaže o tom nevědí. Třeba se vám bude zdát úchylné, že poslouchám cizí rozhovory, ale mě to tak baví! Zjišťovat a naslouchat cizím životům. Baví mě žít cizí životy. Každý je jiný, jedinečný a mě to uchvacuje natolik, že jsem schopna poslouchat třeba půl hodiny. A myslím si, že nejsem jediná, určitě ne :-)
 


Komentáře

1 Gabriella Gabriella | Web | 5. února 2016 v 18:59 | Reagovat

Taky patřím k lidem co často pozoruje ostatní lidi,které vidím kolem sebe :D .Vždycky si vytvářím v hlavě příběh onoho člověka a jeho života-je to zvláštní možná to samé dělají i oni u mě.Nejhorší je ,když člověk nechtěně vyslechne něco co vyslechnout neměl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama