Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Co se děje v hlavě vraha? Nejmladší vrahové na světě

26. února 2016 v 17:36 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Dnešní článek bude trochu atypický. Většinou píšu o lidech z vlaku, ale je možné, že to souvisí. Každý den potkáme tolik lidí, že mezi nimi může být až sedm vrahů (hm, vlastně asi takhle - mám pocit, že jsem to někde četla na základě výzkumu, ale už nevím, jestli to bylo za den nebo za týden a nebyly v tom zahrnuty možnosti jako třeba to, že nejdete ven, jste celý den a večer doma apod.). Ale i tak, není to zvláštní? Vrahem může být člověk sedící naproti vám, může to být člověk, který se vám dívá do očí, a kterému se do očí díváte vy.

Asi je na čase něco vám o mně říci. Ve zhruba čtrnácti letech jsem zjistila, že se zajímám o jiné věci než vrstevníci. Fascinovaly mě vraždy, masochisti, sadisti a hlavně kanibalové. Dívala jsem se na všemožné dokumenty, hledala jsem fotky, zdroje informací, pravdivé příběhy, četla jsem o lidech, kteří usedli na elektrické křeslo a vyloženě jsem si v tom libovala. Taková má skrytá úchylka. Myslela jsem si, že je to normální, ale postupem času jsem zjišťovala, že o tom nemohu říci nikomu. Většina lidí si o mně myslela, že jsem blázen a stranili se mě, tak jsem to s nimi přestala řešit. Už nikdy jsem o tom nepromluvila, ale doma jsem četla o všem, co se mi namanulo. A to včetně zakoupených knih. Máma si myslela, že jsem nemocná(ale to jí přejde) a dál se o to nezajímala. V patnácti jsem doma měla sbírku knih o kanibalech. V sedmnácti sbírku knih o židech. To bylo a stále je téma, které mě fascinuje. Nevím přesně, co mě na tom přitahuje. Vraždy, krutost, masochistické sklony, touha zjistit, co se vrahům a psychopatům děje v hlavách? Každopádně pravdivé židovské zpovědí a návštěva koncentračních táborů, to pro mě byl obdobný zážitek jako pro někoho návštěva státu, který miluje. V osmnácti už jsem vlastnila pěknou sbírku zážitků z psychiatrických léčeben a dalších zařízení, které jsem navštívila a také knihy o mučení, ponižování dětí v ústavech, šikaně a o podobných tématech.
Ve své podstatě jsem dost zvrácená (to všichni, né, že né), ale nedávám to najevo, nikomu to nevnucuji a rozhodně nemám v úmyslu nikomu ubližovat a ani to zkoušet (i když občas tu takové stavy jsou). Ne, pro své okolí opravdu nejsem nebezpečná, ale tohle jsou prostě témata, která mě někde uvnitř strhávají.

Přemýšlela jsem nad tím, proč vlastně. Proč se mi tolik líbí? Proč o tom tolik čtu a vím? K čemu?
A neumím vám na to odpovědět. Lidem se zvrácené věci líbí, temnota uvnitř každého člověka. Je to jako když se někdo zajímá o tenis, zná každého hráče, každý zápas a neví proč. Prostě se mu to líbí a baví ho to, je to jeho zájem. Stejně tak jako můj.
Třeba je to perverzní a úchylné, ale určitě nejsem jediná. A ospravedlňovat se tu nebudu.
Jsou dvě roviny. Zajímá mě, co se děje v jejich myšlení a hlavách, když jsou toho schopni. Čtu o způsobech vraždění a mučení a nepřestává mě to udivovat (a bavit, lidská fantazie je bezmezná). A pak je tu ta druhá rovina, jak se cítí oběť, jaké to musí být, co zažívá, co si myslí, když ví, že zemře krutou a bolestivou smrtí. A jaké to je, dívat se vrahovi do očí a vědět, že je to můj vrah a já o něm vím, ale už dávno budu mrtvá, až ho usvědčí.

Co se jim teda honí v hlavách?
Někdo má pocit, že je vyvolený, že musí spasit svět a vlastně nedělá nic špatného. Naopak. Je k užitku.
Někdo má psychiatrické a psychické poruchy širokého spektra a neuvědomuje si, co dělá.
Někdo tak byl vychováván od dětství a žije v iluzi, že svět je o krvi a mučení.
A někdo si v tom libuje, baví ho krev, baví ho řezat, líbí se mu křik a pláč, líbí se mu řezat do živé kůže a vidět bolest. To už je úchylka. Není důvod se za ni obviňovat. Člověk si nemůže pomoct. Třeba i ví, že je nebezpečný a řeší velké dilema, jestli to má nějak řešit. On se tak narodil (mnoho lidí jde proto dobrovolně na léčení, kde není nebezpečný pro okolí a je zavřen, izolován) Jo, je to špatné, zabil třeba několik lidí, ale musíme oddělovat člověka, který je nemocný a člověka, který si své činy uvědomuje. Ale jak to odlišit?! A hlavně - jak to léčit? (odpustím si, že většina chce, aby byl dotyčný na elektrickém křesle)
V podstatě vše nahoře zmíněné jsou pouze mé vlastní domněnky. Nevím, co se člověku děje v mozku.

Hodně lidí, kterým jsem o mé zálibě řekla, tvrdilo, že se u mě takové sklony projeví později. Opět jen domněnka. Marně hledám příčinu. Není to tím, že nenávidím lidi. Není to tím, že jsem v takovém prostředí vyrůstala. Prostě to mám v sobě.
Ráda se dívám na sadistické filmy, u kterých by se více než polovina lidí pozvracela. Zkoumám obrázky, které většina není schopna zhlédnout byť jen jedním okem. A je mi z toho zvláštně, jsem fascinovaná a baví mě to. Líbí se mi rozřezané lidské tělo. Jeden zmařený život, který koloval v žilách a teď už ne. Fotka zachycující všechno. Mám v sobě nejrůznější emoce. Není to úchylné, rozhodně mě to neuspokojuje (i když vlastně ano, ale ne eroticky, pohlavně), líbí se to mé hlavě, mé duši. Neumím to popsat.

Rozhodně jsem vás od tohoto článku nechtěla odradit a ani znechutit se vám. Nejsem sněhová vločka, že jo. Každopádně jsem měla potřebu se vyjádřit, když jsem včera sdělovala kamarádce, že se mi BDSM líbí (to si třeba vyhledejte) a ona se na mě dívala skrze prsty. (jasně jasně, padesát odstínů, absolutně není bdsm, ale televizní sračka, která se představuje jako erotika) A to mě naštvalo. Nejsem psychicky nemocná. A i kdybych byla, neubližuju a nemám to v plánu. (jo, může to selhat, no a co, lidi normálně umírají)

Ohledně nejmladších vrahů na světě.
To už je úplně jiná kapitola. Známka toho, že se s tím uvnitř sebe lidé rodí a je jen otázkou času, kdy se to projeví. Může to být vnitřní pud, který chceme ventilovat ven. Většinou to však jsou děti, které už třeba ve třech nebo pěti letech začaly brát drogy, požívat alkohol a vyrůstaly v nepříznivém prostředí Jako třeba Mary Bell, narozena v roce 1957, v roce 1968 (ve svých jedenácti letech) zavraždila dva malé chlapce (3 a 4 roky). Její matka Betty byla prostitutka, otěhotněla s Mary v sedmnácti letech a nevěděla s kým (myslela si, že s kriminálníkem Billem). Opakovaně se Mary pokusila zabít tak, aby to vypadalo jako náhoda. Například když vypadla z okna nebo byla otrávena prášky. Nezávislý svědek dokonce potvrdil, že jí dávala pilulky jako sladkosti. Mary sama potvrdila, že byla pdorobena sexuálnímu zneužití, kdy byla nucena spát se staršími muži.
Třeba většinu z vás zajímá, jak vraždila. Prvním faktem je, že při obou vraždách byla přítomna její kamarádka Norma Joyce, která však odsouzena nebyla. Druhému chlapci dívka vyryla do břicha písmeno M a nůžkama mu zmrzačila nohy a pohlavní orgán. Chlapec však díkybohu zemřel na uškrcení.
Prvního chlapce Mary zabila den před jedenáctými narozeninami.
Co bylo dál? Joyce byla propuštěna, Mary byla diagnostikována psychopatie a soudci se shodli, že je velmi nebezpečná svému okolí. Poté byla držena v různých vězeních, ale ve svých 23 letech v roce 1980 byla propuštěa s novým jménem a identitou, mohla začít nový život. A také začala. O čtyři roky později porodila dceru a v roce 2009 se stala prababičkou.
Takže ano, stále žije.

Dalšími nejmladšími a možná také nejkrutějšími vrahy jsou desetiletí Jon Venables a Robert Thompson.
Dvouletého Jamese Bulgera v roce 1993 unesli z nákupního střediska (Liverpool) přímo z kočárku.
Na železničním náspu ho utloukli, psychicky a sexuálně zneužili a nakonec ho zatížili kameny položeného na koleje a nechali rozpůlit jedoucím vlakem.
V osmnácti letech (2001) byli oba podmínečně propuštěni s novými identitami.
U Jona byla nalezena dětská pornografie a byl znovu uvězněn. Kromě toho měl také problémy s alkoholem a drogami.
Před třemi lety vyšla na povrch zpráva, že vrah byl po dvaceti letech propuštěn.
Takže i on běhá mezi lidmi. Více o celé vraždě (dost obsáhlé, anglicky), jejich životech, dětství atd. si přečtěte zde.

Mohla bych napsat desetkrát více dětí, které vraždily.
Za zmínku však stojí i čtrnáctiletý černoch George Stinney, který byl v roce 1944 popraven za vraždu dvou běloškých dívek. A to bez jakéhokoliv důkazy či výpovědi svědka. Soudilo ho deset bělochů, kteří ho na elektrické křeslo poslali už po deseti minutách. Po sedmdesáti letech rodina nechala případ znovu otevřít, s jeho smrtí se nedokázala smířit zejména jeho sestra Amie, která sice nebyla předvolána, ale tvrdila, že v den vraždy byla s bratrem pást krávy. ,,....že s později zavražděnou jedenáctiletou Betty June Binnickerovou a čtyři roky mladší Mary Emmu Thamesovou ona i její bratr v osudný den pouze prohodili pár slov. Dívky na ně narazily na pastvě, když hledaly, kde by si mohly natrhat mučenky. Dvojice je ale podle Ruffnerové odbyla s tím, že neví, a dál si hleděla svého.
Betty a Mary se ale toho dne domů už nevrátily. O den později je našli ležet bezvládné v příkopu s vodou. Obě měly rozsáhlá zranění na hlavě." (zdroj a celý článek zde)
George byl po sedmdesáti letech zproštěn viny a uznán za nevinného. Byl popraven jako nejmladší a neprávem.

Co víc říct.
 


Komentáře

1 H A. H A. | Web | 28. února 2016 v 23:22 | Reagovat

O tom jsem tento týden viděl video ,a mám některé výjevy stále před očima . Přiznám se , že se zabývám takovými věcmi často , asi to bude tím , že jsem si zamiloval seriál Myšlenky zločince tak mě podobné věci zajímají . A jsem na tom stejně jako ty .  Moc pěkně napsaný článek .

2 Astaer Astaer | E-mail | Web | 1. dubna 2016 v 11:41 | Reagovat

Jon Venables a Robert Thompson - k tomuto případu exorcista pater Gabriele Amorth píše:
Ako je možné, že urobili taký hrozný čin? Žiaľ, logicky to nie je možné vysvetliť. Móžeme skúmať ich minulosť a ťažké detstvo, ktoré prežili. Ale či chceme alebo nie, ani to uspokojivo neobjasňuje takú veľkú krutosť a zákernosť.
A v tomto prípade ide o diablovu zákernosť. Takýto delikt sa nedá vysvetliť ínáč, len ako konanie diabla. Bol to práve on, kto sa nejakým spósobom dokázal zmocniť týchto dvoch chlapcov a priviesť ich krok za krokom k íracíonálnej a strašnej skazenosti, vražde malého neviniatka. Takáto zákernosť sa nedá vysvetliť. Je však veľmi dóležité všimnúť si násilie otcov voči deťom, čo je aj Thompsonov prípad. Násilie otcov na synoch je jedným z prednostných kanálov, ktorými satan vstupuje do sveta.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama