Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Psychofarmaka berou jen slabí jedinci

20. února 2016 v 12:42 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
K napsání článku mě přiměla slova mé kamarádky.
,,Kdybych brala antidepresiva, cítila bych, že jsem selhala. Lepší je pro mě pocit, že je potřebuju a nevezmu si je, cítím se mnohem lépe, že jsem to překonala."
V první chvíli jsem se sama sebe ptala, jestli to myslí vážně. Neměla jsem na to co říct. Uvnitř mě to řvalo, ale prostě jsem neměla energii ani sílu nic vyvracet. Už jsme se k tomu nevrátili, třebaže jsem o tom celý večer musela přemýšlet.

Jak někdo může tvrdit, že by selhal, kdyby začal brát antidepresiva, to mi hlava nebere. Není to selhání. Někdy je člověk prostě potřebuje, protože nic jiného mu nepomůže. Je to záchytná berlička, která nám pomůže vstát. Pak už je to jen na nás. Jejich cílem není léčit. Nevyléčí příčinu. A jejich braní není selhání.
Jak může říct, že se cítí lépe, když je nikdy nezkusila, to je druhá věc.

Na druhou stranu. Silou vůle je možné vše. Je to jen v naší hlavě, v myšlenkách. Zvládneme se vyléčit sami, ať už je to jakýkoliv problém. (nemluvím o lidem mentálně retardovaných nebo postižených)
Psychický problém značí nějaký hlubší význam dění. Jestliže se dostaneme k jádru, zvládneme problém odstranit. Ale to už je jen na nás samotných a na naší vlastní psychice a vůli. Někdy to však nemoc nedovoluje. Třeba schizofrenie. Řekněte mi, jak ji vyléčíme myšlenkami?
Ale nic není nemožné. Úplně si protiřečím. Na jednu stranu ano, na druhou ne. Tak je to se vším.

Nelze říct, že je jablko červené, jestliže je v něm i kapka žluté. Nelze o něm říci, že je žlutočervené, jestliže ho druhý vidí zeleně. To je zkreslená realita. Co je vlastně reálné? Co je pravdou?

Poznáme člověka, který antidepresiva bere? Absolutně ne.
Tak proč je to vnímáno jako slaboštví? Stále to neumím pochopit. Na člověka, který je zobe, se člověk dívá skrze prsty a myslí si, jak moc není psychicky nemocný a skoro by ho litoval. Ale daný člověk je bere, protože je mu po nich lépe, uvědomí si podstatu svého bytí a zvládá samostatně fungovat. Každý den je pro něj lepší, a pak nastane čas, kdy prášky nebude potřebovat. A co bude na tom, že je jednou bral? Může je brát člověk, kterého skolí denní problémy, stejně tak jako člověk se závažnou psychickou poruchou. Je třeba v tom vidět rozdíly.

Třebaže je teď užívá spoustu lidí, ani o tom nemusíme vědět. Psychofarmaka. Rozšířená po celém světě. Dost zneužívaná. Už je berou i lidi, kteří je nepotřebují a spoléhají na ně více než na sebe. To je dost špatné a mělo by se to omezit.
Ale když jejich příjem omezíme, jak naučíme lidi spolehávat na vlastní mysl? Jak jim řekneme, že jejich braní je špatné, když jim pomáhá?

Chemie, zničená těla, nesamostatná mysl, chorá psychika. Jasně. Silný je člověk, který je nebere? Ne, to není pravda.
Chci to říct příliš, ale mám tak málo myšlenek. Berme to jako úvahu.
 


Komentáře

1 H A. H A. | Web | 25. února 2016 v 15:24 | Reagovat

Zajímavá uváha , nějakou dobu jsem antidepresiva bral  , ale nemohu říci , že by mi pomáhala , cítil jsem se po nich velice unavený a po roce jsem s jejich braním přestal a hledal jiná řešení svého problému , at šlo o více spánku , netrávit čas tolik sám , zdravě jíst , najít si aktivitu .Někdy lidem antidepresiva zabírají spíše jen kvůli placebo efektu . Antidepresiva jsou pomoc pro ty , kteří je potřebují ,když jim pomáhájí .  Souhlasím s tím co jsi napsala na člověku není poznat zda bere léky či ne .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama