Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Povinný tělocvik je zlo

19. března 2016 v 10:39 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Věděla bych o čem psát, ale většinou je to strašně osobní a už na začátku založení blogu jsem sama na sebe měla jeden jediný požadavek. Nesmí to být osobní. Nesmím to být tak úplně já. V dnešní době je dohledávání informací tak jednoduché, že i jediná zmínka o čemkoliv, jediná fotka, zkrátka cokoliv, to všechno může být cestou k tomu, aby lidé věděli, kdo tento blog píše. A to já nechci. V minulém článku jsem psala o mé "úchylce". Jo, to je dost osobní. Každopádně nikomu o tom nevyprávím a nikdo to neví, tudíž nikoho nenapadne, že jsem článek psala já. Tak to chci.

Není to teď úplně super v tom, co se okolo mě děje. Chaos, zmatek a strach, to mi leží v hlavě. Asi to tak úplně nebude jen tím vším, ale i mnou samotnou. Zveličování mi jde dost dobře, každý sebemenší problém je tedy v mé rovině téměř nepřekonatelný. Nevadí. Chtěla jsem, abych byla inspirací, ale místo toho můj blog začíná být místem opouštěným a prázdným, protože téměř nikoho neispirují kecy o strastech a bolestech. Hm. (smazala jsem takové články) A na druhou stranu, proč být inspirací a nepsat to, co chci psát zrovna v danou chvíli o tom, o čem zkrátka chci? Měla jsem tolik deníčkových blogů, že bych je už ani nespočítala. Každý skončil do půl roku, protože byl prostě až moc osobní a průhledný. A to se tady nesmí stát. Chci si tohle imaginární místo udržet.

Dost na začátek. Chci napsat o povinném tělocviku na školách, ale nenapadají mě slova. Přemýšlím, jaký na to mám názor. Na základní škole jsem cvičit musela, omluvenky nebyly dovoleny, takže nějaké bolení břicha nebo hlavy nikdy nemohlo projít. Důvodem byla jen celodenní nepřítomnost a omluvenka od doktorky. Už jen takový přístup značí problém. Zakázaný ovoce chutná nejlíp, že jo. Takže v den tělocviku chyběla nejméně 1/4 třídy a tomu zbytku bylo jasný proč. Já ani nevím, jestli naše učitelka byla přísná nebo direktorská. Chodila jsem na tělák, protože jsem prostě musela a otázkou nebylo, zda se mi chce, ale proč to nedělám líp.
Do pátý třídy bych řekla, že dobrý. I když několik spolužaček vyloženě trpělo, když měli ty dvě hodiny nějakým způsobem přežít. Pravdou je, že si nepamatuju, proč s tím měli takový problém. V době, kdy já jsem chodila do páté třídy se nenosilo "nechce se mi" ani "je to zbytečný", mohlo to být jedině tím, že v tom nebyli dobré.
Jiné to bylo na druhém stupni a na střední škole. Nebyla jsem na tělák úplně levá, naopak. Vždy jsem na něj chodila ráda. Ale škola mi ho úplně zhnusila. Vše muselo být přesné, kdo nedokázal udělat výmik, dělal ho stokrát do doby, než neodpadl vyčerpáním nebo slzami. Já jsem naštěstí výmik udělat jakž takž uměla, takže to můj problém nebyl. Horší to bylo v kolektivních hrát nebo třeba v basketballu.
Tady se dostávám k jádru problému. Každý je nějaký. Každý máme nějakou odolnost, fyzickou zátěž nebo jinou psychiku. O jinak stavěných tělech ani nemluvím. A teď přijde dvouhodinovka tělocvku, kdy jedinou podmínkou je, aby všichni dosáhli stejného. Kdo to nezvládne, je nula, ostatní ho ponižují, protože oni to zvládli a tak je tomu týden co týden.
V každé třídě se najde někdo, kdo třeba nezvládne vylézt na tyč nebo dělat gymnastiku, prostě něco mu nejde a nezvládne snášet urážky a ponižování. To je důvod, proč by tělocvik neměl být povinný. Já osobně v tom nevidím nic pozitivního. Kdo chce cvičit, cvičit bude. Že by měl povinný být kvůli motivaci? Prosím vás, řekněte mi, že jste nikdy za své fyzické nedostatky a odchylky nebyly šikanovány a pochopím to. Jaká motivace to může být pro člověka, který výmik před celou třídou prostě nezvládne a může se snažit sebevíc, ale prostě musí, protože je to v osnovách a učitel je nekompromisní? Co to je za motivaci?
Nesnášela jsem, když mě pozorovala celá třída a o to hůř, že jsem byla posílána na soutěže, kde na mě koukalo dvacetkrát více lidí. Jet jsem musela, jinak bych měla o tři stupně horší známku z tělocviku, jak mě vydíral profesor a já mu věřila, protože jsem měla strach. Postupem času jsem začala zjišťovat, že se nejedná jen o školu, na kterou chodím, ale že takový přístup je na většině škol. Dobrý.
Kdo nikdy takové problémy nezažil, byl zřejmě člověkem, který se mi posmíval, protože mu většina věcí šla. Takový člověk si nikdy neuvědomí, že v celém tom systému je problém.

A vidím to zas a znovu. Chystám se na hodinu tělocviku. Je mi špatně, protože máme dělat gymnastiku. Je mi zle, protože vím, že se ztrapním. Odpískám se předem, protože tak je to nastaveno. Předem mě odpískal už i učitel. Haha, to je smíchu. Je mi špatně. Urážky, ponižování, šikana, drby a všude jen smích.
Empatie. Tak se cítila týden po týdnu spolužačka, se kterou jsem seděla. Snažila jsem se jí pomáhat. Řekněte jí, že to byla motivace pro to, aby v budoucnu začala cvičit gymnastiku. Jasně.
Tohle se opakuje. Sice mám tělák pořád povinný a pořád se z něj stresuju, protože mě to tak naučilo, ale je to lepší. Jen musím přemýšlet, proč tělocvik většinou učí někdo, kdo je naprosto neempatický a sám má problémy na tyč vylézt.
Každý si to sám domyslí.
Vidím to na sourozenci, který na tělocvik odmítá jít, rodiče mu píší omluvenky a zkrátka nejde. Má z toho deprese, protože nezvládne přeskočit kozu nebo něco podobnýho a doba a děti jsou tak zlé, že přes tohle nejede vlak.
A je mi špatně, když slyším názory, že tělocvik je nezbytný a měly by se týdenní hodiny navýšit. Pojďte znovu do školy! Mějte problémy a snášejte urážky! Pojďte se vztyčenou hlavou a hrdě odolávejte ve svých deseti letech posměchům. Ukažte, jak je vám to jedno, a žijte s tím do doby, než odmaturujete.

Takže jo. Mám na to vyhraněný negativní názor. Povinný tělocvik na školách maximálně do páté třídy! Pak se děti, které to nezvládají, začnou vymlouvat, budou mít psychické problémy a stejně to nikdo neovlivní. Kdo sportovat chce, ten bude. Od toho tu jsou rodiče a výchova. Škola nevychovává, to si pamatujme. A že děcka sedí pořád na tabletech a u techniky, to není problém školy, ale zas jen výchovy.
Nutit děti sportovat kolektivně, to je zlo. Je to akorát úžasný důvod k tomu, aby někdo někoho začal šikanovat. Kdo chce, může začít chodit do nějakého sportovního kroužku, na plavání, na skauta, to se mu neozškliví a je vysoká pravděpodobnost, že se tomu v budoucnu bude věnovat a to s chutí.
Nemyslím si, že jsem to tak zažila jen já, je to pořád stejné, protože každý z nás je jiný! JINÝ ne STEJNÝ podle osnov! A tak to mu bylo, je a bude.
 


Komentáře

1 H A. H A. | Web | 20. března 2016 v 15:34 | Reagovat

Přiznám se , že jsem tělocvik také nikdy neměl rád , ale naštestí jsme to nikdy neměli takto přísné ohledně omlouvání . Na střední jsem měl vždy celoroční propustku od lékaře a ted to řešit nemusím , tělocvik nemám . Tvůj názor se mi moc líbí , souhlasím .

2 Liv Liv | E-mail | Web | 21. března 2016 v 18:48 | Reagovat

Jsem moc ráda, že se najde i někdo, kdo se mnou tento názor sdílí navzdory tomu, že je (jak bych to řekla?) fyzicky zdatný.
Já jsem vždycky byla tlustá, nemotorná a se spolužáky jsem se skoro vůbec nebavila, takže pro mě byl tělocvik traumatizující záležitost. Brečela jsem doma, abych tam nemusela chodit. Pohyb mi nic neříkal a tělocvik mě od něj jenom odrazoval.
Postupně jsem ale sama od sebe chtěla začít hubnout a díky tomu jsem na internetu narazila na Jillian Michaels. Začala jsem cvičit a sport jsem si postupně zamilovala. V současnosti chodím několikrát týdně běhat, jezdit na kole, jindy zase cvičím doma. Paradox? Na těláku mám pořád strach cokoli dělat a stejně z něj mám na vysvědčení trojku, protože mám panickou hrůzu z cvičení před spolužáky a učitelkou, vědouc, že mě pozoruje, aby mi to následně oznámkovala. Věřím, že je moje fyzička lepší než fyzička většiny holek z ročníku, ale i přesto se mi příčí tam cokoli předvádět.
Tělocvik akorát děti odrazuje od pohybu, nemá smysl chtít, aby dělaly všechno podle tabulek. Je to trapné, ponižující, absolutně to postrádá logiku. Nešla jsem na gympl proto, aby se ze mě stal vrcholový sportovec.

3 Danča Danča | E-mail | Web | 24. března 2016 v 12:53 | Reagovat

Taky nechápu proč nám musí cpát tělák.. Ještě teď na střední ho máme společnej s klukama.. Dva roky jsem to překousávala, teď už mám uvolnění od neurologa =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama