Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Červenec 2016

Tuberkuloza, sacharoza

14. července 2016 v 14:39 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Čas letí a já nevím kam. Kam se schoval a neustále schovává? Snaží se skrýt všechny ty vzpomínky a momenty, které byly příjemné i nepříjemné. Bere je s sebou někam do hlubin a já se snažím vymyslet, kde je ta skrýš.
Venku prší a je celkem tma, i když je půl třetí odpoledne. Sedím na posteli, udělala jsem si tři masky na obličej a v troubě se pečou brambory. Přišla rodina a chtějí si povídat. Jo, bezva. Stalo se to takhle.
Našla jsem si práci, která by mě potenciálně měla bavit. Nastoupila jsem do ní a snažila sama sobě vsugerovat, že mě baví, že mi jde a že s lidmi okolo vycházím. Jenže všechno okolo se sralo. Lidi byli nepříjemný, naštvaní bez důvodů, a když jsem ráno vstávala, chtělo se mi křičet a řvát a utéct. Což jsem taky jednoho dne udělala. Takže teď nemám práci, nemám prachy, nemám společenskej kontakt a vlastně je mi to fuk. Spím do jedenácti, vařím si, co chci, dívám se na seriály, který jsem během roku nestíhala sledovat, mám čas pro sebe a napravuju to, co se spravit ještě dá. Tím myslim vztahy. Vztah mě se mnou. Tak jako nevim, snaha by se měla cenit. Mám na sebe čas a vnímám to. Je to divný, protože nezvyklý. Snažim se sama se sebou vycházet. Když to nazvu úplně přesně, tak se snažím sama sebe milovat. A kurva, ono to jde. A co víc. Lidi začínaj milovat mě. Joo, tak dobrý, do týhle fáze jsem se ještě tak úplně nedostala. Ale co! Je mi to u prdele. Já mám sama sebe, seru na lidi a na jejich podělaný názory. Já žiju pro sebe, žiju sebou.

Jooo, fajn. Je to dost trapný. Takovýto - seru na lidi, mám sama sebe, jsou mi u prdele a blah blah, jsem nejvíc flegmatik ever.

Nebudu tu ze sebe dělat někoho jinýho.
Pravdou je, že sama sebe nenávidím. Nenávidím se za to, jak všem lžu. Nenávidím sama sebe za to, jak rozvracím vztahy, a jak se bavim s lidma, který mě pijou krev, protože nikdo jinej by se mnou nevydržel. Nesnáším tohle všechno. Když si lidi hrajou na nejvíc kamarády a všichni vám přitom flušou do tváře a vy to víte a děláte s tim hovno, protože je nechcete nasrat. Všem lezu do prdele, abych byla oblíbená, a pak se stane, že člověk, kterej mě šikanoval, se mnou chce šukat. A víte co. Já bych všechny ty zmrdy omrdala a to tak, že by na to do smrti nezapomněli.
Sere mě, jak mi někdo volá, abych mu poskytla útěchu, kterou sama potřebuju. Ale kurva já mu to neřeknu, protože jsem sama falešná a neupřímná a tak děsně naivní a pitomá. Vysnila jsem si svět, ve kterým budou prachy, dokonalý vztahy a já hero, jenže opravdovej svět s opravdovejma lidma je k zblití. Vztahy se serou jeden po druhym, lidi na mě zapomínaj, ale já nikdy. Nesnáším je všechny a bavim se s kokotama, abych zahnala myšlenky na to, jak je jednoho po druhym vraždim a zakopávám.

A tak to je. Takový to je.
I když ve skutečnosti ne. Je to jen v mý mysli.