Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Stěhování

10. října 2016 v 20:36 | Narcis |  V zakrnělém koutku duše
Samostatnost. Slovo, který mě neustále děsí. Jsem v určitým slova smyslu samostatná až příliš, ale pak jsou dny, kdy zkrátka nemám náladu a strašně moc něco potřebuju, takže to slovo zapadá někde v zapomnění a já se spoléhám na druhé. Lenost, tak bych to řekla.
Ve svém životě jsem byla nejvíce samostatná, když jsem se poprvé odstěhovala od rodičů. Nejdříve to byla euforie, protože jsem měla tak nějak docela svobodu. Nejprve mi máma volala každej den večer. A znova a znova. Kupodivu to nebyla otrava, ale zpříjemnění večera. Vždy jsem se na hovory těšila, protože jsme se prostě nemohli vidět. Dělila nás stovka kilometrů. Jo, jenže pak volat přestala. Zavolala jednou za týden. A pak ani to ne, pak jsem musela volat já, kdy přijedu a jedinou odpovědí mi bylo - dobře. Tak se uvidíme.
A tak začala samostatnost v mém životě hrát dost důležitou roli. To bylo asi dva měsíce po tom, co jsem bydlela sama. Ne, takhle. Nebydlela jsem sama. Měla jsem dvě spolubydlící. Jedna byla dost katastrofická, nechávala za sebou nepořádek a vlasy v umyvadle, večer chtěla mít klid a chodila spát v osm, neustále nás komandovala a nakonec se odstěhovala. Takže mi zůstala spolubydlící jedna.

S tou jsme si sedli neskutečně. Měla jsem pocit, že nikdo lepší neexistuje, říkala jsem jí skoro všechno, chodili jsme všude spolu. Taková nerozlučná dvojka. Naše večerní debaty většinou přerostly do záchvatů, kdy jsme nemohli ani jedna dýchat a museli jsme se jít nadýchat čerstvýho vzduchu třeba ve tři ráno. To trvalo asi čtyři měsíce. Byla to dost idylka, jenže všechno jednou končí, že jo.
Pak se stalo něco, co jsem považovala za dost velkou zradu a naše přátelství opadalo. Ona si našla jiné kamarády, s kterými chodila ven a nechávala mě v celém bytě samotnou. Vracela se pozdě. Úplně se změnila. Vykouřila snad dvě krabičky cigaret denně, mluvila sprostě a už vůbec se nesmála. A to mě mrzelo natolik, že jsem to nějak nedokázala skousnout. Pak začala být vyčůraná, když na mě všechno svalovala a vinila mě za věci, za které jsem nemohla. A tak to přerostlo v hádku. A hádky byly na denním pořádku. Snažila se mě mírnit, protože jsem v nich většinou já byla ta výbušná a agresivní, ale zkrátka jsem ji nemohla vystát.
No a jednoho dne mi to přerostlo přes hlavu. Bylo to snad po týdnu, kdy jsem v bytě byla sama a už mi tam totálně hrabalo a taky jsem měla strach, přirozeně. Sbalila jsem si věci a ještě teď si pamatuju na tu chvíli, kdy jsem seděla ve vlaku s obrovskou tašku a jela domů. Bylo mi hrozně.
Tak jsem se odstěhovala. Díkybohu, měla jsem kam.
Byla to fakt dost velká zkušenost. Možná největší v mém životě.
Nikdo vám neřekne, že musíte koupit toaleťák nebo nevím jídlo. Jídla jsem měla pořád nedostatek a nakupovat jsem chodila každý den. Prostě jsem nedokázala dost správně rozpočítat peníze, takže jsem dost často nemohla vyjít. Dost chudý studentský život.
A pak taky to zařizování. Dost jsem se toho naučila. Nejhorší bylo samotné stěhování. V závěru jsem si tam natahala celý pokoj, celou skříň a odstěhovat to zpátky, to bylo katastrofický. A dost se mi stýskalo, po svobodě, po nocích, kdy jsem zírala z otevřenýho okna do noci nad městem, do toho ticha, který mi tady dost chybí.
Často na to myslím a chybí mi to, ale zároveň vím, že bych se tam už nikdy nevrátila.
Dost super bylo i to seznámování se se sousedy, to mě bavilo. Večerní kecání na chodbě, chození na cígo a povídání si o všem a o ničem, takže mohu upřímně říct, že mi ty lidi chybí. Ty večery,kdy jsme seděli na kuchyňské lince, vařili připálený špagety a v pyžamech se bavili o budoucnosti.
Teď už je to nostalgie, vzpomínky.
No jo. Teď jsem chvíli bydlela u rodičů. Dost pěknou chvíli. A za týden se už zase stěhuju. Ten čas tak letí. A mám z toho strach, protože zas budu sama, ale tentokrát úplně. A mám pocit, že teď to bude napořád. Že už se asi nikdy k rodičům natrvalo nevrátím. A je to zvláštní pocit. Nepopsatelný. Ale každý ho musí zažít. Samostatnost. To slovo mě děsí. Asi už jsem prostě moc dospělá.
 


Komentáře

1 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 10. října 2016 v 20:42 | Reagovat

Pěkný blog

2 Ariel Ariel | Web | 18. října 2016 v 18:30 | Reagovat

Wow. Jsem zrovna v té idylické fázi po prvním nastěhování do bytu se spolubydlící a děsím se toho, až se začneme vzájemně štvát, i když je mi jasný, že to příjde. Krásně napsaný článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama