Dvanáct měsíců, čtyři roční období, padesát dva týdnů, tři sta šedesát pět dní.

Červen 2017

taknějak

20. června 2017 v 11:59

24.11.2015
Jsem sama v sobě zmatená. Nevím, co chci. Když se snažím detailně se na to zaměřit, jen se to více zamotá nebo posere. A jak jsem zmatená, ztrácím se. Úplně jsem se ztratila a nemohu se najít. Kam jsem se schovala?
Prsty mi voní cigaretovým dýmem a v puse pachuť neznámého. Oblékám si košili a snažím se vypadat normálně, přestože mám pocit, že jsem zestárla o deset let. Ležím v posteli a poslouchám depresivní písničky jako dřív, ale cítím se jinak.
Nejsem ve svém pokoji, nejsem v domě, ve kterém jsem vyrostla. Jdu ven a zapaluju si cigaretu, protože den bez ní si už asi svůj den neumím představit. Přesunu se do výtahu, kde se na mě usmívají cizí lidi a já se cítím tak nějak...pořád stejně. Zase jsem zapadla tam, kam patřím, jen jsem konečně přestala sama sebe nutit dělat věci, které jsou morálně přípustné, povolila jsem a vyplouvám na povrch, třebaže to neovlivní svět, neovlivní to vás, ale ovlivní to mě. Kašlu na to, abych se chovala podle lidí. Kašlu na to, abych se furt přetvařovala. Kašlu na to, abych měla dobrý známky a kašlu na to, abych ze sebe nechala dělat debila, třebaže dneska jsem to dopustila.

Proč se pořád řídíme podle lidí a podle toho, co řeknou? Sere mě to. Vytáčí mě, jak se všichni chovaj. Přetvářka, faleš, úsměvy. Co to má bejt? Co je tohle za svět?

Skrýváme se, protože proč? Nemluvíme, protože? Necháme se utlačovat. ALE PROČ?

Byl zhulenej. Dost. A co? Já se mu nedivim. Jak jinak uniknout z tohohle posranýho světa? Když máte důvod se smát, může to bejt i díky/kvůli trávě, když ten důvod prostě je, proč by být neměl?
Píšu, třebaže se v tom sama nevyznám.